Stanislav Štekr

Narozen jednoho (v pořadí již devatenáctého) červencového rána dvaaosmdesátého roku minulého století.

Již jako malý jsem na pionýrském táboře s obdivem sledoval kamarády, jež byli schopní rozkmitat struny svých nástrojů tak šikovně, že se z nich linuly frekvence přesně tak, jak to bratři Nedvědi zamýšleli. Tato touha nicméně zůstala dlouhá léta skryta a vynořila se až po dovršení 26 let. Při rozhodování mezi dvěma názory "Takhle pozdě už nemá význam se na to učit" a "Začít se dá v každém věku", byl zvolen druhý zmíněný a započal výběr vhodného nástroje. V souladu s myšlenkou, že nejlepší dosavadní vynálezy jsou poháněny elektřinou (jež mi byla po dobu šesti let vštěpována při studiu elektrotechnické fakulty), nemohlo rozhodnutí padnout na jiný nástroj nežli ten elektrický.

S velkou slávou tedy byla vybrána sada elektrické kytary a komba věhlasně známé značky Stagg (ó ty sladká nevědomosti) a učení mohlo započít. Z ročního poklidného domácího brnkání jsem byl vytrhnut nabídkou hrát koncert s nově vznikající firemní kapelou mající romanticko-melancholický název "Big Antennas" a hrající převzaté písně. Tato příležitost způsobila jednak zintenzivnění tréninku (a notnou dávku stresu), ale zejména koupi kvalitnějšího nástroje a nějakých těch kytarových efektů. První veřejné vystoupení v rozsahu pěti písní proběhlo v německém Frankfurtu nad Mohanem a setkalo se s příjemným úspěchem. Následovalo další vystoupení v Praze, a poté rozhodnutí přibrat do kapely dalšího kytaristu (hádáte správně, je to náš "Lizárdí" kytarista, David).

Nicméně jak se to již v kapelách občas stává, nad Big Antennas se začala zatahovat černá oblaka způsobená zejména ideovým rozporem mezi částí kapely (zpěv + kytary) toužící po vlastní tvorbě a částí (basa + bicí) toužící po rychlé a snadné slávě dosažené hraním převzatých kusů. Jediným řešením bylo provedení chirurgického řezu mezi rytmickou a melodickou sekcí. Byla tedy založena nová kapela (ve složení Míša - zpěv, David, Standa) a započlo hledání basáka a bubeníka.

Jelikož jsem s Pavlem po dobu čtyř let sdílel komfort internátního pokoje, velmi dobře jsem věděl, že kdysi velmi rád hrál na bicí a doufal jsem tedy, že vášeň pro bubnování se neproměnila ve vášen pro ženy. Po krátkém setkání u pěnivého moku jsem zjistil, že vášeň k ženám za tu dobu začíná vítězit, ale stále ještě není pozdě celou věc zvrátit v náš prospěch. Nakonec se mi podařilo mu vysvětlil, že bušit do bubnů je mnohem lepší, než bušit do čehokoliv jiného a bylo rozhodnuto. Zbývalo již najít zarytého basáka. Ideální metodou hledání se ukázal být hromadný e-mail po firmě, kdy se mezi všemožnými výhružkami ohledně spamu vyskytla i jedna odpověď. Jak již jistě tušíte, jednalo se o našeho Karla, který svým image a hlavně skvělou hrou obohacuje naše řady. Byli jsme tedy kompletní a věnovali se tvorbě vlastních písní.

Následovaly dva koncerty ve Frankfurtu z nichž vzešla nahrávka, kterou jsme raději zamknuli do trezorů, zahodili klíče, a potom i ty trezory (co taky s trezorem bez klíče, že...). Každopádně došlo k tomu, že se nálada v kapele ocitla na bodu mrazu a postupem času došlo i k rozhodnutí zpěvačky Míši, že nás opouští a bude se věnovat jiným zájmům, nežli je zpěv.

Započalo tedy hledání nové zpěvačky, tentokráte jako médium posloužil internet, po jehož vlnách k nám připlouvaly zpěvačky různých kvalit, nicméně pořád to tak nějak nebylo ono. Výsledkem hledání se stala zpěvačka Marika, se kterou jsme absolvovali spoustu koncertů a nahrávání ve studiu.

Jak už to tak ale bývá, nic netrvá věčně a mezi Marikou a zbytkem kapely se začaly tvořit čím dál častější neshody, které v polovině roku 2014 vyústily v odchod Mariky z kapely.

Znovu jsme se pustili do hledání zpěvačky. Tentokrát jsme krom internetu vsadili i na "masivní" letákovou kampaň na půdě pražských konzervatoří a vyplatilo se to. Našli jsme skvěle zpívající Aničku Danilukovou, kterou jsme si hned během konkurzu velmi oblíbili. Pomalu upadající energie kapely dosáhla nového maxima a jedeme dál!!!